Já jsem webík o Zlatém rouchu. :-) zatím ve výstavbě.
Zlaté roucho- Římskokatolická církev: římskokatolická liturgie (náboženské shromáždění) rozlišuje 4 základní barvy: bílá, červená, zelená a fialová + dvě speciální - růžová (užívá se pouze 2x v roce a to ještě nepovinně) a černá (pro pohřby - dnes už se téměř také nepoužívá). Všechny tyto barvy kromě černé a fialové může nahradit liturgické roucho ve zlaté barvě.
- Židé:
Posvátné roucho oblékal jen ten, kdo konal bohoslužbu. K oltáři pro
vonné zápalné oběti a do chrámu vstupovali jen ti z knězi, kteří byli'
bez poskvrny, oděni kmentovým rouchem. V bázni z náboženského předpisu
se zdržovali pití nesmíšeného vína, aby v ničem bohoslužbu neporušili.
Velekněz vcházel s nimi, ne však vždy, nýbrž o dnech sobotních a o
novoluní a tehdy, kdy byl nějaký starodávný svátek nebo všeobecné
slavnostní shromáždění během roku. Bohoslužbu konal v rouchu, které mu
krylo stehna až po ohanbí, pod ním měl lněné spodní roucho, přes něž
měl oděv dlouhý až na paty, barvy hyakinthové, obroubený, s bohatým
třepením. Na třásních visely střídavě zlaté zvonečky a granátová
jablka. Zvonečky představovaly hřímání a granátová jablka blesky.
Páska, kterou byl oděv ke hrudi připoután, byla pestře utkána v pěti
pruzích ze zlata, z nachu a šarlatu a dále ze lnu a z hyakinthu, z
látek z nichž byly utkány také chrámové
opony. Také nárameník měl zhotoven z těchto látek, bylo však v něm více
zlata. Podobal se oblečenému brnění. Přidržovaly jej na ramenou dvě
zlaté pukly, v nichž byly zasazeny nádherné a veliké sardonyxy a na
nich byla vyryta jména praotců kmenů židovského národa. Z druhé strany
bylo přivěšeno jiných dvanáct drahokamů po třech ve čtyřech řadách:
karneol, topas, smaragd;
rubín, jaspis, safír;
achát, ametyst, jantar;
onyx, beryl, chrysolit.
Z nich na každém opět bylo vyryto jméno jednoho z praotců pokolení. Hlavu kryla kmentová tiára, ověnčená hyakinthem. Okolo tiáry měl jiný zlatý věnec, na němž byla vytepána posvátná písmena Jsou to čtyři hlásky. Takový oděv nenosil velekněz v jiný čas a prostěji se odíval; nosil jej, jen když vstupoval do vele-svatyně. Vcházel tam jednou za rok samojediný; v ten den bylo obyčejem, že se všichni ke cti boží postili.
-
V talmudickém traktátu Joma 7,3 se hovoří o třech rouchách: "Když
velekněz dočetl, umyl si ruce a nohy, pak se svlékl a celý vykoupal;
přinesli mu zlaté roucho. Opět si umyl ruce a nohy, vyšel ven, zabil
kozla... opět umyl ruce a nohy, svlékl se a vykoupal a podali mu bílé
roucho." Teprve po skončení obřadu opět oblékl vlastní šat.
- Indie: Višnu (Pítámbara) nosí zvláštní zlaté roucho, které symbolizuje védy: světlo pravdy září skrze svatá slova jako třpyt božského světla skrze Višnuovo roucho.
- Bartolus (proslulý komentátor římského práva ve 14.století) se zajímal nejen o symboly samotné, ale dokonce o jejich barevné vyobrazení a podal nám jasné svědectví o propojení práva a symboliky v této rovině: „…celý svět je sluncem ozařován. A proto se ve Sv. písmu slunce považuje za věc velké skvělosti, jak se tam praví v sedmé kapitole Matoušově: „Spravedliví se budou stkvít jako slunce“ či v jeho kapitole třiadvacáté: „Zastkvěla se tvář Jeho jako slunce“; a pro tuto vznešenost není nikomu dovoleno nosit zlaté roucho než jen panovníkovi“.
- Gilbert Keith Chesterton ve svém díle Ortodoxie píše o svatém Tomáši Beckettovi, arcibiskupu
z Canterbury, který nosil na povrchu těla žíněnou košili, aby byl pokorný a
skromný a aby mu její drsná, nepříjemná, pichlavá látka potřebu pokory a
skromnosti neustále připomínala. Na ní však nosil zlaté roucho – aby
z pohledu na něj mohli mít potěšení všichni ostatní věřící, z nichž
naprostá většina byla chudá. Ze lnu na těle měl duchovní požitek on, ze zlata na
povrchu oni. Otcové biskupové, noste na těle žíněné košile, aby vám připomínaly
potřebu vaší pokory a skromnosti před Bohem. Ale na povrchu, prosíme vás, my
prostí, laičtí věřící, oblečte se do veškeré své eklesiální, hierarchické,
světské nádhery, odějte se purpurem a zlatem, drahými kameny a skvosty, ať
z pohledu na vás jakožto na nositele vašich převznešených úřadů, máme
požitek zase my.Celý článek: http://www.distance.cz/rocnik6/cislo4/05.htm
- V Egyptě ji odedávna spojovali s bohem slunce Ra a s obilím, na kterém závisel život. Dodnes je v mnoha zemích v součástích různých důležitých ceremoniálů.
- Pro starověké Řeky byla symbolem rozumu a nesmrtelnosti. Ztělesňovalo ji zlaté rouno, které podle pověstí našel Iáson zavěšené na stromě života.
- Homeopatický lék vyrobený ze zlata se nazývá Aurum.viz homeopatický lék
Zlaté rouno byla kůže ze zlatého berana, která se stala symbolem královské moci a vlády.
Starověká pověst o zlatém rounu: V Orchomenu v Boiótii vládly král Athamás, který měl se svou manželkou Nefelé, bohyní oblak, dvě děti: Frixa a Hellé. Když později Athamás zapudil Nefelé a oženil se s Ínó, dcerou thébského krále Kadma, nastaly dětem krušné časy. Macecha je nenáviděla a nastrojila úklady tak, že Athamás nakonec souhlasil s tím, aby obě děti byly obětovány a země tak uchráněna před hrozbami neúrody a hladu, který hrozil vypuknout. V poslední chvíli před obětním obřadem se objevil zlatý beran, poslaný matkou Nefelé, posadil si děti na hřbet a odletěl s nimi do daleké Kolchidy. Cestou Hellé spadla do moře a utonula.
„Tu se v místnosti rozsvítilo a na stěnách spočinul odlesk zlaté záře. Vycházela ze zlatého berana, který se právě snesl vzduchem do paláce Athamantova. Poslala ho Nefelé, ta hodná, starostlivá maminka, aby zachránila své milé děti.“ (Rudolf Mertlík, Starověké báje a pověsti)
Aiétés, kolchidský
král, Frixa přijal vlídně a přátelsky. Frixos
obětoval zlatého berana bohům za ochranu uprchlíků a
zlatou kůži berana věnoval králi. Ten ji dal zlatými
hřeby přibít na rozložitý vysoký dub v Areově
háji. Dal ji hlídat strašnému draku, který
nikdy neusnul, na stráži byli ještě dva býci s
kovovými rohy a ohnivými nozdrami. Věštec Aiétovi
řekl, že bude žít a kralovat tak dlouho, pokud bude
vlastnit zlaté rouno.
Frixos v dospělosti dostal za ženu
královskou dceru Chalkiopé, měli čtyři syny. Po
Frixově smrti se však k nim jejich děd Aiétés choval
natolik zle, že se odhodlali k útěku, chtěli se navrátit
do Orchomenu, rodiště svého otce. Pověst o zlatém
rounu se rozšířila po celém dostupném světě.
Po mnoha letech se téma zlatého
rouna objevilo ve městě Iólku v Thessálii, které
založil Krétheus, po něm měl převzít vládu
Aisón, ale vlády se zmocnil jeho nevlastní bratr
Peliás, úskočný i krutý. Aisón i
proto ochránil svého syna Iásona hned po
narození, dal ho na vychování Kentauru
Cheirónovi. Když Iásón dospěl, vrátil
se do Iólku a žádal od krále Pelia vrácení
moci. Peliás ho neodmítl, ale stanovil si jako podmínku
hrdinský čin, nejraději získání zlatého
rouna. Iásón tento téměř nesplnitelný
úkol přijal. Nechal postavit velkou pevnou loď Argó,
získal skvělou posádku složenou z hrdinů, siláků
a slavných mužů, bylo jich padesát, pro výpravu
Argonautů do Kolchidy pro zlaté rouno. Cesta byla dlouhá,
nebezpečná, plná nástrah. Nikdo dosud do
Kolchidy neplul, takže zkušenost posádky, ale také
ochrana a podpora bohů, byly nutné. Všechny příběhy
jsou vylíčeny v rozsáhlé báji o
Argonautech.
Posádka překonala všechna
nebezpečenství a po dlouhé době skutečně doplula do
Kolchidy. Cestou do její posádky dokonce přibyli čtyři
synové Frixa, kteří byli právě na útěku
z Kolchidy. Král Aiétés statečné
mořeplavce přijal, vyslechl Iásónovo přání,
ale protože neměl v úmyslu zlaté rouno vydat,
stanovil si nesplnitelnou podmínku: Iásón musí
s býky s kovovýma nohama plamennými nozdrami
zorat pole, zasít dračí zuby a až ze zubů vyrostou
vojáci, musí je pobít, to vše v jednom dni.
Když úkol splní, zlaté rouno dostane. Jestli
ne, plánoval král záhubu všech Řeků. Iásón
úkol přijal. Byl odhodlán usilovat o zlaté
rouno nejprve po dobrém, nepůjde-li to, byl rozhodnut použít
i násilí. Sám by ho ovšem nesplnil, od začátku
měl pomoc bohů, zejména Héry a Athény a hned
poté královské dcery Médeii, mocné
kouzelnice. Tu zasáhl do srdce šíp boha Eróta a
Médeia se z lásky stala Iásonovou největší
pomocnicí. Dala mu kouzelnou mast, která způsobila
jeho jednodenní nezranitelnost a poradila, jak zdolat
válečníky z dračích zubů. Tak se Iásonovi
podařilo splnit úkol.
Král Aiétés však
pojal ihned podezření, a to přímo k některé
ze svých dcer. Médeia měla silné výčitky
svědomí, že zrazuje svého otce, avšak její
láska k Iásonovi byla větší a toužila stát
se jeho ženou a odjet s ním do Řecka. Proto se připravili
oba k útěku, v posvátném háji pomocí
kouzel omámila draka, Iásón sebral rouno,
doběhli k lodi a rychle odplouvali. Král Aiétés
je marně pronásledoval i se svým synem Apsyrtem, který
zradou Médei zahynul mečem Iásonovým.
Po návratu král Peliás
proradně odmítl předat vládu Iásonovi, za to
zaplatil životem. Médeia mu slíbila vrátit
mládí, místo toho přiměla jeho dcery, aby mu
otevřely žíly a pak nechala Pelia zemřít. Za tuto
vraždu Iásón a Médeia byli z Iólku
vyhnáni.
Reference: Wikipedie-otevřená encyklopedie
Iásonova cesta za zlatým rounem
Když byl Iáson ještě malé
dítě, ukradl jeho strýc Peliás jeho otci
království. A aby syna otec ochránil, poslal
Iásona tajně do hor. Tam žil chlapec v jeskyni, kde se o
něho staral Cheirón, starý moudrý kentaur –
napůl člověk a kůň. Cheirón ho naučil mnoho věcí
jako střílet z luku a zápasit.
Když bylo Iásonovi dvacetjedna
let, řekl mu Cheirón: „Iásone, je nejvyšší
čas, abys šel za svým strýcem Peliem a požádal
ho o trůn, který Ti po právu náleží.“
Tak se Iáson vydal do města
Iólku, kde jeho strýc žil a cestou k němu musel
přebrodit širokou řeku, kde na jejím břehu seděla stařena
a povídá: „Milý chlapče, pomohl bys mi na
druhou stranu řeky?“ Iáson se pochybovačně podíval
na stařenku a pak na vířící se říční
proud, měl však laskavé srdce a pomohl ji vstát a
vybídl ji, aby mu vylezla na záda.
Začal se brodit přes vodu, kde řeka
byla hlubší a hlubší a stařenka na jeho zádech
těžší a těžší. Tak měl Iáson co dělat,
aby udržel hlavu nad vodou a při tom v říčním bahně
ztratil jeden snadál.
Udýchaný a znavený
Iáson na druhém břehu jemně postavil stařenku na
zem. „Pokračuj ve své cestě a jednoho dne se staneš
slavným hrdinou“ rozloučila se s ním stařena. Iáson
se chtěl zeptat, co to znamená, ale než se nadál,
stařena zmizla. Netušil, že to byla bohyně Héra.
Iáson dorazil do města Iólku
a jeho strýc se vyděsil, neboť ho věštba varovala, že
jednoho dne přijde muž s jedním sandálem a sesadí
jej z trůnu. „Vím, kdo jsi a proč jsi přišel,“ povídá
Peliás Iásonovi „a přenechám Ti trůn pod
podmínkou, že mi přineseš zlaté rouno z Kolchidy.“
Zlotřilý strýc si byl totiž jistý, že Iláson
nebude mít úspěch, protože cesta ke zlatému
rounu je předlouhá, velmi nebezpečná a stráží
ho zlý drak, který ani na vteřinu nezavírá
svoje zlaté oči.
Iáson se však nezalekl a
souhlasil. Požádal stavitele lodí Arga, aby mu
postavil zvláštní loď. Krásnou, pevnou,
dlouhou, rychlou a úzkou, která by měla vesla, silnou
stěžeň a obrovskou plachtu. Pojmenoval ji Argó. Objevila se
před ním bohyně Aténa, aby mu podala dubovou větvičku
„Vem si ji, ochrání tvou loď“.Vděčně ji s
radostí poděkoval a připenil větvičku k lodní
přídi.
Mezi posádkou lodi, kterou nazval Argonauti, byli Orfeus, jenž hrál na lyru a líbezně zpíval, také lovkyně Atlanta a silný Herakles a dvojčata, synové severního větru, kteří měli okřídlené sandály a uměli létat. Během několika týdnů museli Argonauti proplout mořem plným nebezpečných útesů a bouří. Když nabírali vodu a potravu u ostrovů, tak často na ně útočili krvežíznivé obludy a zlí lidé. Argonauti se však statečně ubránili a odpluli.
Poblíž ústí do
Černého moře pomohli Argonauti králi Fíneovi,
zbavili ho harpyjí, to dvojčata je zahnala až za moře a
připravili pro krále Fínea velkou hostinu. Král
se jim odvděčil a pravil: „Pokračuj v plavbě, ale dej pozor na
srážející skály. Ty drtí každou
loď, která zde proplouvá. Iáson, tedy dal
příkaz ,aby zde veslovali jako o život, ale bohyně Athéna
zahlédla to nebezpečí a vyslala mohutnou vlnu, která
loď skrze zavírající se skály postrčila
prudce dopředu. Posádka pak bezpečně veslovala dál
po klidné hladině až k řece, jež vedla k městu Kolchis,
kde na noc zakotvili.
Druhý den zrána se vydal
Iáson do paláce krutého krále Aiéta.
Král ho šel přivítat a předstíral přátelství.
„Přijel jsem pro zlaté rouno, pro mého strýce
Pelia, ať mohu nastoupit na trůn“, vysvětlil Iáson. „Smíš
si vzít rouno“ souhlasil král Aiétes, „ale
nejprve musíš splnit úkoly, jimiž Tě pověřím“.
„Musíš do pluhu zapřáhnout dva ohnivé býky
a zorat jimi pole, které pak osázíš dračími
zuby“, poručil krutý král, který se nehodlal
jen tak vzdát zlatého rouna.
Králova dcera Médea, která se na první pohled zamilovala do Iásona, slyšela každé slovo a rozhodla se využít svých kouzelných sil, aby mu pomohla. V horách nasbírala bylinky i připravila z nich mast, nad kterou pronášela kouzelná zaklínadla. Pak ji tajně dala Iásonovi s tím, aby si s ní pomazal celé tělo.Ochrání ho před ohněm, jejž vydechují draci.
Druhý den vyšel Iáson statečně k býčí jeskyni. Zvířata se na něj vyřítila s rykem a vydechovala oheň. Plameny sežehly zemi kolem Iásona, ale jemu neublížily. Iáson se vyhoupl na hřbet jednoho obrovitého býka a popadl ho za rohy. Pak oba býky donutil pokleknout a hlazením je uklidnil a přes hlavu jim přehodil postroj. Iáson s nimi celý den pracoval, až zoral celé pole. Král Aiétés byl vzteky bez sebe, že Iáson splnil úkol. A podal mu přilbici plnou dračích zubů, které Iáson zasel do pole. V místě kam dopadl zub se objevil ozbrojený voják. Médea už předem ale poradila Iásonovi, jak se zachovat. Tak zvedl velký kámen a mrštil jím mezi vojáky, kteří si mysleli, že na ně někdo útočí a začali bojovat sami mezi sebou. Zanedlouho byli všichni vojáci zranění a mrtví. Lidé provolávali slávu, ale král Aiétés nenávistně mlčel.
Té noci varovala Médea Iásona, že její otec ho chce nechat zabít a jeho loď podpálit. Iáson vzbudil posádku a odveslovali do bezpečného úkrytu v rákosí. Pak Médea vedla Iásona temným lesem k obřímu dubu, kde na větvi viselo zlaté rouno a kolem kmene číhal ovinutý drak se zlatýma očima, které nikdy nezavíral, syčel a cenil zuby. Médea k drakovi přistoupila prozpěvujíc kouzelné zaříkávadlo. Drak v té chvíli zavřel oči a usnul. Iáson vyšplhal na strom a strhl zlaté rouno a běželi zpátky k lodi, aby mohli okamžitě odjet. Ale viděl je králův strážce a nechal je pronásledovat,“musíme je dostihnout a přinést zlaté rouno zpět“, rozkazoval rozzlobený král. Argonauti a královy lodě svedly ještě mnoho bitev než loď Argo bezpečně a vítězně doplula do Iólku.
Iáson odnesl zlaté rouno k Peliovi s žádostí o trůn. Pelias užasl a vůbec neměl radost z jeho bezpečného návratu, ale musel souhlasit. Iáson s Médeiou šťastně žil po mnoho let. Médea zdědila korintský trůn, a tak se Iáson stal králem i tam. Vládl v obou královstvích moudře a dobře.