Zlaté roucho

Já jsem webík o Zlatém rouchu. :-) zatím ve výstavbě.

• Římskokatolická církev: římskokatolická liturgie (náboženské shromáždění) rozlišuje 4 základní barvy: bílá, červená, zelená a fialová + dvě speciální - růžová (užívá se pouze 2x v roce a to ještě nepovinně) a černá (pro pohřby - dnes už se téměř také nepoužívá). Všechny tyto barvy kromě černé a fialové může nahradit liturgické roucho ve zlaté barvě.

• Židé: Posvátné roucho oblékal jen ten, kdo konal bohoslužbu. K oltáři pro vonné zápalné oběti a do chrámu vstupovali jen ti z knězi, kteří byli' bez poskvrny, oděni kmentovým rouchem. V bázni z náboženského předpisu se zdržovali pití nesmíšeného vína, aby v ničem bohoslužbu neporušili. Velekněz vcházel s nimi, ne však vždy, nýbrž o dnech sobotních a o novoluní a tehdy, kdy byl nějaký starodávný svátek nebo všeobecné slavnostní shromáždění během roku. Bohoslužbu konal v rouchu, které mu krylo stehna až po ohanbí, pod ním měl lněné spodní roucho, přes něž měl oděv dlouhý až na paty, barvy hyakinthové, obroubený, s bohatým třepením. Na třásních visely střídavě zlaté zvonečky a granátová jablka. Zvonečky představovaly hřímání a granátová jablka blesky. Páska, kterou byl oděv ke hrudi připoután, byla pestře utkána v pěti pruzích ze zlata, z nachu a šarlatu a dále ze lnu a z hyakinthu, z látek z nichž byly utkány také chrámové opony. Také nárameník měl zhotoven z těchto látek, bylo však v něm více zlata. Podobal se oblečenému brnění. Přidržovaly jej na ramenou dvě zlaté pukly, v nichž byly zasazeny nádherné a veliké sardonyxy a na nich byla vyryta jména praotců kmenů židovského národa. Z druhé strany bylo přivěšeno jiných dvanáct drahokamů po třech ve čtyřech řadách:
  karneol, topas, smaragd;
  rubín, jaspis, safír;
  achát, ametyst, jantar;
  onyx, beryl, chrysolit.
  
  Z nich na každém opět bylo vyryto jméno jednoho z praotců pokolení. Hlavu kryla kmentová tiára, ověnčená hyakinthem. Okolo tiáry měl jiný zlatý věnec, na němž byla vytepána posvátná písmena Jsou to čtyři hlásky. Takový oděv nenosil velekněz v jiný čas a prostěji se odíval; nosil jej, jen když vstupoval do vele-svatyně. Vcházel tam jednou za rok samojediný; v ten den bylo obyčejem, že se všichni ke cti boží postili.
  

• Indie: Višnu (Pítámbara) nosí zvláštní zlaté roucho, které symbolizuje védy: světlo pravdy září skrze svatá slova jako třpyt božského světla skrze Višnuovo roucho.

• Bartolus (proslulý komentátor římského práva ve 14.století) se zajímal nejen o symboly samotné, ale dokonce o jejich barevné vyobrazení a podal nám jasné svědectví o propojení práva a symboliky v této rovině: „…celý svět je sluncem ozařován. A proto se ve Sv. písmu slunce považuje za věc velké skvělosti, jak se tam praví v sedmé kapitole Matoušově: „Spravedliví se budou stkvít jako slunce“ či v jeho kapitole třiadvacáté: „Zastkvěla se tvář Jeho jako slunce“; a pro tuto vznešenost není nikomu dovoleno nosit zlaté roucho než jen panovníkovi“.

• Gilbert Keith Chesterton ve svém díle Ortodoxie píše o svatém Tomáši Beckettovi, arcibiskupu z Canterbury, který nosil na povrchu těla žíněnou košili, aby byl pokorný a skromný a aby mu její drsná, nepříjemná, pichlavá látka potřebu pokory a skromnosti neustále připomínala. Na ní však nosil zlaté roucho – aby z pohledu na něj mohli mít potěšení všichni ostatní věřící, z nichž naprostá většina byla chudá. Ze lnu na těle měl duchovní požitek on, ze zlata na povrchu oni. Otcové biskupové, noste na těle žíněné košile, aby vám připomínaly potřebu vaší pokory a skromnosti před Bohem. Ale na povrchu, prosíme vás, my prostí, laičtí věřící, oblečte se do veškeré své eklesiální, hierarchické, světské nádhery, odějte se purpurem a zlatem, drahými kameny a skvosty, ať z pohledu na vás jakožto na nositele vašich převznešených úřadů, máme požitek zase my.Celý článek: http://www.distance.cz/rocnik6/cislo4/05.htm
  

t. j. šat, jímž je kryto lidské tělo v dílech umění malířského a sochařského (viz též Draperie). Hlavně požaduje se od umělců, aby odívali své vytvořené postavy do roucha krásně komponovaného, a tu pak platí, že krásné roucho zahaluje, ale nezakrývá tvary a pohyby těla. K tomu přistupuje požadavek, aby umělec volil vždy přiměřené roucho pro svoje figurální komposice, aby si hleděl věrnosti kroje, nebo vynašel roucho vkusně tělu se podávající, řasnatá nebo přiléhavá. Rozeznáváme roucho ideální, roucho podle skutečnosti, roucho historicky věrné. Moderní umění nedbá uměle uspořádaných řasnatých rouch (arranžovaných draperií), nýbrž snaží se podati roucho vždy realistně. Tím také odpadá celá stupnice předpisů, podle nichž dříve malíř a sochař své postavy do roucha odívali. Tak platilo, že roucho nesmí tvořiti ostře zahnutých a lomených záhybů, že záhyby (řasy) nesmějí přetínati tvary těla, nebo hluboce zařezávati. Také neměly býti vedeny rovnoběžně, nebo vůbec příliš přímočárně. Kdo chtěl, aby tvary těla rouchem zřetelně vystupovaly, použil na modelu navlhčených rouch, jak zvláště u sochařů bývalo zvykem. Malíř obléká dřevěného a pohyblivého panáka (viz Mannequin) do zvoleného roucha a dá mu pak žádoucí postoj, aby podle přírody hru světel a stínů na něm studoval. Lépe ovšem vystihne pravdu, maluje-li podle živého, rouchem oděného modelu. Egyptské umění znalo v malířství i sochařství těla skorem nahá, roucha bez záhybů hladce přiléhající nebo též od těla odstávající. Staroindické umění milovalo roucha hojně řasnatá. Nejstarší řecké umění kladlo roucho v pravidelné záhyby, rovnoběžné, na okrajích zcela ornamentálně zvlněné. Ale pak dosáhlo provedení rouch v řeckém umění vysokého stupně. Vržení roucha (draperie, Faltenwurf) je nejen vkusné, ale též při veškerém důmyslu velmi přirozené, jako náhodné. Roucho zdá se, jakoby povolovalo pohybům údů, nebo se vzdouvá, třepotá se ve vzduchu a podobně. Také Římané dovedli roucho znamenitě znázorňovati. V Italii působily staré tradice po dlouhou dobu, malíři a sochaři dbali na umělou a promyšlenou úpravu roucha. Michelangelo, Leonardo da Vinci a Raffael vytvořili zvláštní sloh draperií, dovedli půvabně i graciosně postavy rouchem zahaliti, aby vynikla těla a pohyby nabyly malebnosti, okrouhlosti. Klassické vržení roucha slavilo jakési znovuzrození, až pak postupem baroka přecházelo v ony bohatě členěné, mocně se vzdouvající draperie skvělých barev a švížných záhybů, jichž jsou plny jak nástěnné, tak i atelierové obrazy ze sklonu XVII. a XVIII. stol. Románský sloh napodoboval antické vzory velmi nedovedně, roucha soch i maleb jsou takřka bez záhybů, nebo drapovaná rovnými, dlouhými řasami. Teprve ve XIV. stol. uvolnily se ztuhlé tvary rouch, a gotický sloh si liboval v kornatých záhybech, špičatě lomených a různě uměle kombinovaných. Těla pronikají těmito záhyby jen na některých místech. V XVI. stol. působila renesance také na severní straně Alp na utváření rouch, ostré záhyby přestaly a plynné vržení řas, podle možnosti přirozené, uznáno za nejsprávnější a nejkrásnější. Postupem věků však vyvinul se realismus v malířství a sochařství na úkor úpravy rouch, pravdivost a věrné napodobení skutečnosti nabyly vrchu. Dekorativní práce malířské i sochařské přidržují se dosud starých vzorů a upravují roucha (draperie) libovolně, ale nejnovější směry přichylují se víc a více k prostému realismu i verismu. Antického roucha málokdy se užívá, tím věrněji zobrazuje se kroj (kostým) všech dob a národů. F. H-s.

Zlatá barva symbolizuje vznešenost, bohatství a moc. Mnohá umělecká díla zlatou barvou dokazují svojí nadčasovost, originalitu…

• V Egyptě ji odedávna spojovali s bohem slunce Ra a s obilím, na kterém závisel život. Dodnes je v mnoha zemích v součástích různých důležitých ceremoniálů.

• Pro starověké Řeky byla symbolem rozumu a nesmrtelnosti. Ztělesňovalo ji zlaté rouno, které podle pověstí našel Iáson zavěšené na stromě života.

• Homeopatický lék vyrobený ze zlata se nazývá Aurum.viz homeopatický lék
  

Zlaté rouno byla kůže ze zlatého berana, která se stala symbolem královské moci a vlády.

Starověká pověst o zlatém rounu: V Orchomenu v Boiótii vládly král Athamás, který měl se svou manželkou Nefelé, bohyní oblak, dvě děti: Frixa a Hellé. Když později Athamás zapudil Nefelé a oženil se s Ínó, dcerou thébského krále Kadma, nastaly dětem krušné časy. Macecha je nenáviděla a nastrojila úklady tak, že Athamás nakonec souhlasil s tím, aby obě děti byly obětovány a země tak uchráněna před hrozbami neúrody a hladu, který hrozil vypuknout. V poslední chvíli před obětním obřadem se objevil zlatý beran, poslaný matkou Nefelé, posadil si děti na hřbet a odletěl s nimi do daleké Kolchidy. Cestou Hellé spadla do moře a utonula.

„Tu se v místnosti rozsvítilo a na stěnách spočinul odlesk zlaté záře. Vycházela ze zlatého berana, který se právě snesl vzduchem do paláce Athamantova. Poslala ho Nefelé, ta hodná, starostlivá maminka, aby zachránila své milé děti.“ (Rudolf Mertlík, Starověké báje a pověsti)

Aiétés, kolchidský král, Frixa přijal vlídně a přátelsky. Frixos obětoval zlatého berana bohům za ochranu uprchlíků a zlatou kůži berana věnoval králi. Ten ji dal zlatými hřeby přibít na rozložitý vysoký dub v Areově háji. Dal ji hlídat strašnému draku, který nikdy neusnul, na stráži byli ještě dva býci s kovovými rohy a ohnivými nozdrami. Věštec Aiétovi řekl, že bude žít a kralovat tak dlouho, pokud bude vlastnit zlaté rouno.
Frixos v dospělosti dostal za ženu královskou dceru Chalkiopé, měli čtyři syny. Po Frixově smrti se však k nim jejich děd Aiétés choval natolik zle, že se odhodlali k útěku, chtěli se navrátit do Orchomenu, rodiště svého otce. Pověst o zlatém rounu se rozšířila po celém dostupném světě.
Po mnoha letech se téma zlatého rouna objevilo ve městě Iólku v Thessálii, které založil Krétheus, po něm měl převzít vládu Aisón, ale vlády se zmocnil jeho nevlastní bratr Peliás, úskočný i krutý. Aisón i proto ochránil svého syna Iásona hned po narození, dal ho na vychování Kentauru Cheirónovi. Když Iásón dospěl, vrátil se do Iólku a žádal od krále Pelia vrácení moci. Peliás ho neodmítl, ale stanovil si jako podmínku hrdinský čin, nejraději získání zlatého rouna. Iásón tento téměř nesplnitelný úkol přijal. Nechal postavit velkou pevnou loď Argó, získal skvělou posádku složenou z hrdinů, siláků a slavných mužů, bylo jich padesát, pro výpravu Argonautů do Kolchidy pro zlaté rouno. Cesta byla dlouhá, nebezpečná, plná nástrah. Nikdo dosud do Kolchidy neplul, takže zkušenost posádky, ale také ochrana a podpora bohů, byly nutné. Všechny příběhy jsou vylíčeny v rozsáhlé báji o Argonautech.
Posádka překonala všechna nebezpečenství a po dlouhé době skutečně doplula do Kolchidy. Cestou do její posádky dokonce přibyli čtyři synové Frixa, kteří byli právě na útěku z Kolchidy. Král Aiétés statečné mořeplavce přijal, vyslechl Iásónovo přání, ale protože neměl v úmyslu zlaté rouno vydat, stanovil si nesplnitelnou podmínku: Iásón musí s býky s kovovýma nohama plamennými nozdrami zorat pole, zasít dračí zuby a až ze zubů vyrostou vojáci, musí je pobít, to vše v jednom dni. Když úkol splní, zlaté rouno dostane. Jestli ne, plánoval král záhubu všech Řeků. Iásón úkol přijal. Byl odhodlán usilovat o zlaté rouno nejprve po dobrém, nepůjde-li to, byl rozhodnut použít i násilí. Sám by ho ovšem nesplnil, od začátku měl pomoc bohů, zejména Héry a Athény a hned poté královské dcery Médeii, mocné kouzelnice. Tu zasáhl do srdce šíp boha Eróta a Médeia se z lásky stala Iásonovou největší pomocnicí. Dala mu kouzelnou mast, která způsobila jeho jednodenní nezranitelnost a poradila, jak zdolat válečníky z dračích zubů. Tak se Iásonovi podařilo splnit úkol.
Král Aiétés však pojal ihned podezření, a to přímo k některé ze svých dcer. Médeia měla silné výčitky svědomí, že zrazuje svého otce, avšak její láska k Iásonovi byla větší a toužila stát se jeho ženou a odjet s ním do Řecka. Proto se připravili oba k útěku, v posvátném háji pomocí kouzel omámila draka, Iásón sebral rouno, doběhli k lodi a rychle odplouvali. Král Aiétés je marně pronásledoval i se svým synem Apsyrtem, který zradou Médei zahynul mečem Iásonovým.
Po návratu král Peliás proradně odmítl předat vládu Iásonovi, za to zaplatil životem. Médeia mu slíbila vrátit mládí, místo toho přiměla jeho dcery, aby mu otevřely žíly a pak nechala Pelia zemřít. Za tuto vraždu Iásón a Médeia byli z Iólku vyhnáni.

Reference: Wikipedie-otevřená encyklopedie

Iásonova cesta za zlatým rounem

Když byl Iáson ještě malé dítě, ukradl jeho strýc Peliás jeho otci království. A aby syna otec ochránil, poslal Iásona tajně do hor. Tam žil chlapec v jeskyni, kde se o něho staral Cheirón, starý moudrý kentaur – napůl člověk a kůň. Cheirón ho naučil mnoho věcí jako střílet z luku a zápasit.
Když bylo Iásonovi dvacetjedna let, řekl mu Cheirón: „Iásone, je nejvyšší čas, abys šel za svým strýcem Peliem a požádal ho o trůn, který Ti po právu náleží.“
Tak se Iáson vydal do města Iólku, kde jeho strýc žil a cestou k němu musel přebrodit širokou řeku, kde na jejím břehu seděla stařena a povídá: „Milý chlapče, pomohl bys mi na druhou stranu řeky?“ Iáson se pochybovačně podíval na stařenku a pak na vířící se říční proud, měl však laskavé srdce a pomohl ji vstát a vybídl ji, aby mu vylezla na záda.

Začal se brodit přes vodu, kde řeka byla hlubší a hlubší a stařenka na jeho zádech těžší a těžší. Tak měl Iáson co dělat, aby udržel hlavu nad vodou a při tom v říčním bahně ztratil jeden snadál.
Udýchaný a znavený Iáson na druhém břehu jemně postavil stařenku na zem. „Pokračuj ve své cestě a jednoho dne se staneš slavným hrdinou“ rozloučila se s ním stařena. Iáson se chtěl zeptat, co to znamená, ale než se nadál, stařena zmizla. Netušil, že to byla bohyně Héra.

Iáson dorazil do města Iólku a jeho strýc se vyděsil, neboť ho věštba varovala, že jednoho dne přijde muž s jedním sandálem a sesadí jej z trůnu. „Vím, kdo jsi a proč jsi přišel,“ povídá Peliás Iásonovi „a přenechám Ti trůn pod podmínkou, že mi přineseš zlaté rouno z Kolchidy.“ Zlotřilý strýc si byl totiž jistý, že Iláson nebude mít úspěch, protože cesta ke zlatému rounu je předlouhá, velmi nebezpečná a stráží ho zlý drak, který ani na vteřinu nezavírá svoje zlaté oči.
Iáson se však nezalekl a souhlasil. Požádal stavitele lodí Arga, aby mu postavil zvláštní loď. Krásnou, pevnou, dlouhou, rychlou a úzkou, která by měla vesla, silnou stěžeň a obrovskou plachtu. Pojmenoval ji Argó. Objevila se před ním bohyně Aténa, aby mu podala dubovou větvičku „Vem si ji, ochrání tvou loď“.Vděčně ji s radostí poděkoval a připenil větvičku k lodní přídi.

Mezi posádkou lodi, kterou nazval Argonauti, byli Orfeus, jenž hrál na lyru a líbezně zpíval, také lovkyně Atlanta a silný Herakles a dvojčata, synové severního větru, kteří měli okřídlené sandály a uměli létat. Během několika týdnů museli Argonauti proplout mořem plným nebezpečných útesů a bouří. Když nabírali vodu a potravu u ostrovů, tak často na ně útočili krvežíznivé obludy a zlí lidé. Argonauti se však statečně ubránili a odpluli.

Poblíž ústí do Černého moře pomohli Argonauti králi Fíneovi, zbavili ho harpyjí, to dvojčata je zahnala až za moře a připravili pro krále Fínea velkou hostinu. Král se jim odvděčil a pravil: „Pokračuj v plavbě, ale dej pozor na srážející skály. Ty drtí každou loď, která zde proplouvá. Iáson, tedy dal příkaz ,aby zde veslovali jako o život, ale bohyně Athéna zahlédla to nebezpečí a vyslala mohutnou vlnu, která loď skrze zavírající se skály postrčila prudce dopředu. Posádka pak bezpečně veslovala dál po klidné hladině až k řece, jež vedla k městu Kolchis, kde na noc zakotvili.
Druhý den zrána se vydal Iáson do paláce krutého krále Aiéta. Král ho šel přivítat a předstíral přátelství. „Přijel jsem pro zlaté rouno, pro mého strýce Pelia, ať mohu nastoupit na trůn“, vysvětlil Iáson. „Smíš si vzít rouno“ souhlasil král Aiétes, „ale nejprve musíš splnit úkoly, jimiž Tě pověřím“. „Musíš do pluhu zapřáhnout dva ohnivé býky a zorat jimi pole, které pak osázíš dračími zuby“, poručil krutý král, který se nehodlal jen tak vzdát zlatého rouna.

Králova dcera Médea, která se na první pohled zamilovala do Iásona, slyšela každé slovo a rozhodla se využít svých kouzelných sil, aby mu pomohla. V horách nasbírala bylinky i připravila z nich mast, nad kterou pronášela kouzelná zaklínadla. Pak ji tajně dala Iásonovi s tím, aby si s ní pomazal celé tělo.Ochrání ho před ohněm, jejž vydechují draci.

Druhý den vyšel Iáson statečně k býčí jeskyni. Zvířata se na něj vyřítila s rykem a vydechovala oheň. Plameny sežehly zemi kolem Iásona, ale jemu neublížily. Iáson se vyhoupl na hřbet jednoho obrovitého býka a popadl ho za rohy. Pak oba býky donutil pokleknout a hlazením je uklidnil a přes hlavu jim přehodil postroj. Iáson s nimi celý den pracoval, až zoral celé pole. Král Aiétés byl vzteky bez sebe, že Iáson splnil úkol. A podal mu přilbici plnou dračích zubů, které Iáson zasel do pole. V místě kam dopadl zub se objevil ozbrojený voják. Médea už předem ale poradila Iásonovi, jak se zachovat. Tak zvedl velký kámen a mrštil jím mezi vojáky, kteří si mysleli, že na ně někdo útočí a začali bojovat sami mezi sebou. Zanedlouho byli všichni vojáci zranění a mrtví. Lidé provolávali slávu, ale král Aiétés nenávistně mlčel.

Té noci varovala Médea Iásona, že její otec ho chce nechat zabít a jeho loď podpálit. Iáson vzbudil posádku a odveslovali do bezpečného úkrytu v rákosí. Pak Médea vedla Iásona temným lesem k obřímu dubu, kde na větvi viselo zlaté rouno a kolem kmene číhal ovinutý drak se zlatýma očima, které nikdy nezavíral, syčel a cenil zuby. Médea k drakovi přistoupila prozpěvujíc kouzelné zaříkávadlo. Drak v té chvíli zavřel oči a usnul. Iáson vyšplhal na strom a strhl zlaté rouno a běželi zpátky k lodi, aby mohli okamžitě odjet. Ale viděl je králův strážce a nechal je pronásledovat,“musíme je dostihnout a přinést zlaté rouno zpět“, rozkazoval rozzlobený král. Argonauti a královy lodě svedly ještě mnoho bitev než loď Argo bezpečně a vítězně doplula do Iólku.

Iáson odnesl zlaté rouno k Peliovi s žádostí o trůn. Pelias užasl a vůbec neměl radost z jeho bezpečného návratu, ale musel souhlasit. Iáson s Médeiou šťastně žil po mnoho let. Médea zdědila korintský trůn, a tak se Iáson stal králem i tam. Vládl v obou královstvích moudře a dobře.